Předuložiti, předzříditi, předzvěděti: a příslušná podstatná jména jsou výrazy, jimiž NZ označuje jednak Boží *prozřetelnost, jednak to, co křesťanské bohosloví nazývá predestinací, předurčením. V řečtině jde o výrazy horizein [= vymeziti hranici, uložiti, pevně stanoviti, určiti, na př.
Luke 22:22;
Acts 10:42 ;
Acts 2:23 ;
Acts 17:26n ,
Acts 17:31], proorizein [= předuložiti, předzříditi,
Rom 8:29 ,
Rom 8:30;
Eph 1:5;
Acts 4:28;
1Cor 2:7;
Eph 1:11], proginóskein, prognósis, obsahově blízké předcházejícímu [= předem poznati, předem věděti
2Pet 3:17; předzvěděti
Rom 8:29 ;
Rom 11:2;
1Pet 1:20], protithenai [= před sebe stavěti, veřejně vystaviti, na př. v kultu
Rom 3:25; předsevzíti, stanoviti cíl
Eph 1:9], prothesis [= předsevzetí, vůle, úmysl, rozhodnutí
Rom 8:28 ;
Rom 9:11;
Eph 1:9 ,
Eph 1:11 ;
Eph 3:11;
2Tim 1:9 ;
2Tim 3:10], tassein [= zařaditi, určiti, stanoviti
Acts 13:48]. Vedle toho je ve SZ i NZ mnoho příbuzných pojmů, jež označují tytéž myšlenky.
1. Prozřetelnost. To, že Bůh jako všemohoucí Stvořitel a svrchovaný Pán řídí a určuje události [
John 9:2n], časy [
Acts 17:26;
Heb 4:7], věci [
Job 37:15n;
Matt 5:45 ;
Matt 6:30] a lidi [
Isa 41:25;
Acts 17:27n] podle své vůle [
Ps 115:3] k svému dobrému cíli [
Gen 45:8;
Pro 16:4;
Isa 42:6n;
2Pet 3:9], je jednotným názorem celé bible, jak je podrobněji ukázáno v hesle *Prozřetelnost.
Isa 45:9nn;
Jer 18:1nn přirovnává Boha k hrnčíři, který tvoří nádoby podle své vůle a libosti [sr.
Isa 45:7]. Není ve světě ani v životě člověka náhody [
Gen 24:56 ;
Gen 45:8 ;
Gen 50:20;
Ps 139:1 -
Ps 139:16;
Isa 14:24nn ;
Isa 37:26]. Vše musí sloužit jeho účelům i slávě [
Ps 76:11 ;
Ps 148:8], čímž ovšem není zrušena samostatnost t. zv. druhotných příčin [
Job 38:33;
Ps 148:6;
Jer 33:20 ,
Jer 33:25] a lidských činitelů [
2Chr 36:22], kteří jsou voláni k odpovědnosti [
Gen 22:1nn;
Exod 16:4;
Deut 8:2 ;
Deut 30:15]. Stejně je tomu v NZ, i když je důraz přesunut ze Stvořitele na Otce, Pána nebe i země.
Jestliže křesťanská církev na základě biblického zjevení trvá na víře v Boží prozřetelnost, činí tak proto, že 1. proti starověkému názoru o nepřerušitelném příčinném řetězu [kausální nexus] staví osobního Boha, který zasahuje do tohoto řetězu podle své svrchované vůle; 2. proti moderní skepsi, která popírá Boží prozřetelnost, protože se ve světě shledává s rozpory, jež zdánlivě s prozřetelností nelze spojit, staví víru ve všemohoucího, vševědou cího a moudrého Otce, který věřícím zjevuje své tajemství; 3. proti monismu [pantheismu] staví Boha, Stvořitele nebe i země, který nemůže býti v žádném případě s tímto světem ztotožňován, jenž udržuje tento svět v závislosti na sobě a při tom přece neruší jeho samostatnost, stále bdí nad ním a působí skrze t. zv. causae secundae [druhotné činitele]; 4. proti fatalismu a proti učení o zajetí jednotlivce do přírodních nutností staví nebeského Otce, který řídí i tu nejnepatrnější podrobnost tak, že hřích a utrpení nejsou nutným zlem, ale mohou se stát prostředkem k dobrému těch, kdo se poslušně podrobují Božímu vedení.
2. Předuložení. Poněvadž Boží prozřetelnost je vzhledem k člověku ve své nejhlubší podstatě soteriologická, spasitelná, založená na Božím nezvratném, věčném rozhodnutí, úmyslu [řecky prothesis
Eph 1:9 Kral.: předuložil;
Eph 1:11 Kral.: předuložení;
Eph 3:11 Kral. předuložení;
2Tim 1:9 Kral.: uložení, sr.
2Kgs 19:25], bylo třeba, aby Bůh předzvěděl, předzřídil, t. j. v posledku vyvolil nástroje pro uskutečnění tohoto předuložení [úmyslu]. Už SZ mluví o tom, že Bůh určil Seta [= ustanovený, určený] na místo Ábele [
Gen 4:25]; Semovi byla dána přednost před Kanánem [
Gen 9:26n]; Abraham byl vyvolen, aby v něm byli požehnáni všichni národové země [
Gen 18:18]; vyvoleni byli Izák a Jákob [
Gen 21:12 ;
Gen 28:1nn], izraelský lid [
Zech 8:20nn] a konečně i ostatkové k dobru všeho lidu [
Joel 2:32]. Toto vyvolení nástrojů právě tak jako spasitelný úmysl mají původ ve svrchované vůli Boží [
Amos 3:2;
Deut 7:6, »proto, že miloval vás Hospodiny
Deut 7:7n ;
Deut 10:15], tedy naprosto nezáviselo na jakýchkoli vnějších okolnostech.
Vrcholným nástrojem Božího úmyslu [předuložení] je Ježíš Kristus. Prorocké očekávání toho, který má přijíti podle předuložení Božího [
Gen 49:10;
Isa 9:6 ;
Isa 62:11;
Zech 9:9;
Mal 3:1 ;
Mal 4:5], stalo se majetkem naděje lidu izraelského v době Ježíšově [
Matt 11:3]. NZ je přesvědčen, že ten, který přijíti měl, přišel v Ježíši Kristu. Vše v jeho životě bylo uloženo, předuloženo [
Luke 22:22 sr.
Acts 17:31, kde Kral. »vystavil« = určil; dále
Acts 10:42 »ustanovený« = určený; řecky horizein]. Ježíš věděl o své »hodině« [
Matt 26:45;
Luke 12:40 ,
Luke 12:46;
John 7:30 ;
John 12:27 ;
John 17:1], o »kalichu«, který mu byl určen [
Matt 26:39 sr. 16, 21;
Luke 13:33]. Vše se dalo podle uložené rady a předzvědění [prognósis] Božího [
Acts 2:23 ;
Acts 4:28;
Gal 4:4;
Col 1:19;
1Pet 1:20], a také vše v budoucnosti se stane podle Boží dávno uložené rady [
Acts 10:42 ;
Acts 17:31;
Eph 1:10].
3. Předurčiti, předurčení. V Kral. překladu se sice tyto výrazy nevyskytují, ale církevní věrouka na základě lat. překladu řeckého proorizein, lat. praedestinare [= napřed určiti] mluví o predestinaci, aby vyjádřila, že spasení je založeno ve věčném Božím vyvolení. V Ježíši Kristu, předuloženém nástroji Boží spásy, soustřeďují se a ztělesňují Boží spasitelné cíle, takže na poměru k němu se rozhoduje »osud« člověka. V Kristu jsou voláni všichni, ale tohoto poslání uposlechnou jen vyvolení [
Matt 22:14]. Přijetí Krista u víře znamená být zahrnut do Božího spasitelného předurčení, soustředěného v Kristu. Ale i ti, kteří přijmou Krista, jsou Bohem předzvěděni [
1Pet 1:2], předzřízeni [
Acts 13:48] a v posledku povoláni prostřednictvím Ježíše Krista v Duchu svatém [
Heb 9:15], protože byli »zapsáni v knihu života« [
Rev 13:8 ;
Rev 17:8 ;
Rev 20:12 -
Rev 20:15]. Cílem tohoto spasitelného předurčení je naše sláva [
1Cor 2:7] a synovství [
Eph 1:5].
Nejpropracovanější výklad o Božím předurčení má Pavel v
Rom 8:28nn; 9-11;
Eph 1:1 -
Eph 1:12. V
Rom 8:28nn naznačuje Pavel stupně Božího předurčení: uložení [prothesis — rozhodnutí] Boží — předzvědění [proginóskein] a předzřízeni [proorizein], t. j. vyvolení těch osob, jež mají být připodobněny obrazu Syna Božího - *povolání - *ospravedlnění - oslavení [v budoucnosti]. Ti, kdo byli takto předurčeni, mohou mít jistotu, že jim všecky věci napomáhají k dobrému. Východiskem spasitelného dění je tedy rozhodnutí Boží, anebo, jak to zdůrazňuje
Rom 9:11, naprosto svrchovaná milost Boží [
Rom 9:15n], nevázaná ani lidským zrodem do určitého lidu [
Rom 9:7], ani lidskými zásluhami [
Rom 9:16] nebo skutky [
Rom 11:6]. Ještě víc je položen důraz na milost v
Eph 1:1 -
Eph 1:12, ale tak, že milost = Ježíš Kristus. Věřící křesťan byl před založením světa vyvolen v Kristu [
Eph 1:4], t. j. s ohledem na Krista. Jeho »osud« je určován Kristem a je na něm závislý, takže Boží určení, uložení o Kristu je současně Božím určením, uložením pro ty, kdo v něm skládají svou naději [
Eph 1:12].
Logickým důsledkem předurčení ke spáse je myšlenka předurčení k zahynutí [zavržení]. Ap. Pavel si uvědomuje tento důsledek, ale otázkou: »Ó člověče, kdo jsi ty, že odmlouváš Bohu?« [
Rom 9:20] naznačuje, že v těchto věcech nemají místo závěry formální logiky. Mluví o určení k záhubě jen jako o možnosti: »Což pak, jestliže Bůh chtěje...« [
Rom 9:22], jako by se neodvažoval zařaditi určité osoby do třídy lidí předem zavržených Bohem. Jde jen o logickou možnost, nikoli o skutečnost námi postižitelnou. Biblické svědectví [
Ezek 18:23 ,
Ezek 18:32;
2Pet 3:9] jasně ukazuje, že Bůh nemá zalíbení ve smrti hříšníka, že chce, »aby všichni ku pokání se obrátili«, že poslal svého Syna z lásky ke spasení každému, kdo v něho uvěří [
John 3:14n]. Právě Syn vstoupil na místo těch, kteří zhřešili a jimž se nedostává slávy Boží [
Rom 3:23;
Matt 27:46;
John 1:29; 1
John 2:2]. Jestliže kdo přesto nedojde spásy, stane se tak proto, že se obrátil zády k předurčenému prostředníku spásy, Ježíši Kristu. Věřící křesťan má tedy plnou jistotu, že došel spásy z pouhé milosti Boží, jež byla dávno pro něho připravena - v tom právě je bezpečnost jeho víry -, na druhé straně však zdůrazňuje plnou odpovědnost člověka. Myšlenku Božího předurčení a svobodné vůle člověka se sotva kdy podaří sladiti tak, aby byla uspokojena lidská logika [
Rom 11:33n], právě tak, jako se nám nepodaří při trvání na Boží prozřetelnosti logicky vysvětlit skutečnost zla. *Vyvolení.